Pája
Šla jako duše bez těla. Na nikoho se nepodívala. Jen toužila po tom, aby se co nejdříve dostala z téhle budovy, kde ji každý viní z hrozných činů, od kterých se snažila dlouhou dobu očistit… marně. Nikdo ji nevěřil, jen nejlepší kamarádka. Ale co to bylo platné. Velký soud rozhodl, že mezi „slušné“ lidi nepatří. Dětský domov byla jediná možnost, jak žít normální život, ale podmínky pro žití v takové péči jsou přísné a když Vás nechtějí, prostě Vás vyhodí na ulici. Je pravda, že dětí bez rodičů přibývá, dětské domovy se plní, ale také přibývá dětí na ulici, které se musejí spoléhat jen na sebe. Londýn byl v polovině 20. století krutý…
Jdu po ulici, nikde nikdo. Jen sem tam potkám nějakého pobudu, co zrovna jde ke své milé zpět z hospody. Mám strašný hlad, už dva dny jsem nejedla. Ostatní mladí, které jsem potkávala v centru Londýna se dokáží uživit, protože jsou na ulici už dlouho a naučili se krást a podvádět. Ale já… radši ani nekomentuji.
Konečně po dlouhých hodinách nacházím místo, kde mohu přespat a alespoň na chvilku snít. V domově jsem většinou měla sny o tom, jak se procházím po veliké zelené louce a společně s Janou, mou nejlepší kamarádkou, pobíháme sem tam a povídáme o tom, jak se, až budeme dospělí, navštěvovat ve svých domech, které budou stát na venkově a budou mít u sebe velikou farmu a stáje s koňmi. Koně byly naše veliká láska, několikrát jsme na nich jezdili, to když škola pořádala exkurze do různých významných stájí okolo Londýna.
… konečně usínám… je to však úplně jiné… Veliká socha uprostřed náměstíčka, dozorce z domova před ní a já utíkám…utíkám… chci být co nejdříve pryč. Tohle nechci…. „Hej…..!!!“ vzbudil mě výkřik, těsně vedle mě. Během pár vteřin jsem byla na nohou a dívala se na člověka, který mě silně násilným a krutým způsobem vzbudil. „Ahoj! Co ty tady?“ zeptal se mě. Byl to milý, tak šestnáctiletý hoch, měl krátké kudrnaté tmavé vlasy a z očí mu šli jiskřičky zábavy. Myslím, že si vychutnal mé vzbuzení. „Ahoj…já…jsem usnula. Byla jsem strašně unavená, promiň… tobě to tady patří?“ odpověděla jsem plaše a znovu si sedla, jelikož se mi rychlým vstáním zamotala hlava. „Ne, kdepak. Já jsem jen koukal, kdo tady nocuje dneska, je to tady známý tím, že si to tady vždycky vyhlídne nějaký pobuda a rád zapaluje seno.Tak jsem to šel zkontrolovat. Jo a jinak, já jsem Pavel, ale všichni mi říkají Pájo. Bydlím támhle v tom domě. Tady to patří našemu sousedovi, je strašně milý, ale když mu třikrát týdně chytne seno, tak se nedivím, že už je z toho na léčení..“ „Já jsem nechtěla nic udělat, jen jsem už nemohla. Tak jsem si na chvilku lehla.“ „Ale dyť já ti věřím. Ty… jsi taky bez domova? Promiň, že se na to takhle ptám, ale jsi dost mladá na to, aby si trávila dny na ulici. Nechceš nějaký jídlo? Pojď…“
Ani jsem nic na to neřekla. Prostě jsem se zvedla a šla za ním. Zavřel za mnou veliká dřevěná vrata, chytl mě kolem ramen a společně jsme došli k němu domu.
Měli malý, ale nádherně zařízený dům. V přízemí byl obývací pokoj a kuchyň, společně s pracovnou jeho otce. Všude byl mahagonový nábytek, takový, který měl ve svém pokoji i jeden z dozorců našeho domova. Nahoře, byla koupelna s dlaždicemi zelenkavé barvy, ložnice a jeho pokoj. Je to jedináček…
„Máte to tady krásný!“ asi jsem při tom vypadala úplně vyjeveně, protože na mě bylo vidět, že jsem takový přepych nikdy nezažila a ani nezažiji. „Nezoufej, celý život máš před sebou. Ještě budeš bydlet v takových domech s bílými koberci a modrými pohovkami…“ „Nemyslím si, až dneska odejdu od Vás zpět na ulici, zase budu o hladu do dvou dnů a jelikož se neumím uživit samostatně, tak někde skočím z mostu, abych alespoň nemusela trpět ty pohledy ostatních lidí, kteří si o mě dělají nechutné obrázky,mají mě za tu nejhorší havěť.“ Svěřila jsem se mu s tím, byla jsem ráda, že to někdo ví. Stejně nikoho jiného nemám, tak alespoň někdo tuší, jak se cítím. Na Pájovi bylo ale vidět, že mu nejsem lhostejná, chápal mě a já jsem byla šťastná. Konečně…
Asi dvě hodiny jsme spolu seděli v kuchyni a jedli různé dobroty, které vyštrachal v komoře. Najednou však klaply dveře. Lekla jsem se, že dostanu vynadáno a chtěla jsem se schovat, ale Pája mi naznačil, že je všechno v pořádku. Do místnosti přišel jeho otec, štíhlý, tmavovlasý a hned na pohled velmi příjemný a sympatický člověk. „Dobrý den!“ opatrně jsem pozdravila. „Ahoj slečno, to je mi ale milé překvapení. Pájo, představíš nás?“ „Ale ano, jistě. Táto, tohle je Andrea, Andreo-to je můj milovaný otec, že ano? Andreu jsem našel ráno ve stodole pana Neumana. Je bez domova, před dvěma dny jí vyhodili z dětského domova.“ „Tak to potom jo, doufám, že ses o ní dobře postaral. A tak mě tak napadá, já vím, že máma bude malinko proti, ale co kdybys u nás nějakou dobu pobyla. Určitě nemáš kam jít a na ulici je dnes mnoho nástrah na mladé dívky. Pájo, co tomu říkáš?“ byla jsem u vytržení, nevěděla jsem co říct a jestli vůbec něco říct. Úplně cizí člověk mi nabízel přístřeší…
„No to je moc dobrý nápad, taky mě to už napadlo, ale nevěděl jsem jestli s tím budeš souhlasit. Andrea by mohla spát v tom půdním pokoji, tam je nádherně a nábytek tam má. A kdyby máma neměla nic proti, tak bychom jí mohli věnovat nějaké oblečení po mé sestře Věře, vzala si nějakého Němce a žijí spolu ve Švýcarsku, zazobanci!“ Pája byl tak výřečný, že jsem nemohla ani postřehnout všechno co říká. Byla to skvělá rodina a já byla tak šťastná, že jsem tam seděla na židli a s otevřenou pusou poslouchala jak mi dva milí, ale dosud cizí lidé plánují život. „Já.. ani nevím, jak Vám poděkovat. Je to pro mě strašná čest, ale nevím jestli to mohu přijmout. Nechtěla bych Vám dělat nějaké starosti a znáte lidi, když se dozvědí, že jste ubytovali nějakou žebračku, tak Vás odsoudí.“ Konečně jsem vyjádřila co jsem chtěla. Pája byl ale pohotový a ihned mi vysvětlil, že sousedé mají pochopení, a že už skoro každý má v domě ubytovaného nějakého člověka ,který se objevil u pana Neumana ve stodole a byl na pokraji sil. Najednou se ale odmlčel, nevěděla jsem proč, ale po krátké chvilce jsem se od jeho otce dozvěděla, že asi před dvěma lety tu měli v domě ubytovanou jednu desetiletou holku, která měla ale nevyléčitelnou nemoc a bohužel v té době byla chudoba v každém domě a nebylo na pořádnou zdravotní péči a Hanička, jak se mladá dívka jmenovala, po měsíci zemřela přímo Pájovi v náručí.
Uvědomila jsem si, že tohle je až moc skvělá rodina na to, abych si zasloužila tu žít, ale nedávala jsem to na vědomí. Říkala jsem si, že to na nějakou dobu zkusím a potom se uvidí. Třeba mě vyhodí sami nebo udělám nějaký průšvih…
Ležím ve své posteli a koukám na strop, je to už týden, co tu jsem. Je to až k neuvěření krásné. Vlastní postel, vlastní skříň, vlastní šaty, které mi paní Hermannová darovala po její nejstarší dceři. Paní Hermannová byla ze začátku malinko proti tomu, abych zde pobývala, ale pan Hermann ji ujistil, že to bude skvělé mít takovou nevlastní dceru, a že alespoň bude mít s kým řešit ženské věci a bude mít s kým chodit po obchodech. Paní H. se s tím smířila a už pár dní s ní velmi dobře vychází. Včera spolu byli na nákupech a Andrea dostala nové boty, knihy a další potřebnosti. Měla poprvé v životě pocit rodinné pohody.
Najednou někdo zaklepal na dveře. „Dále…“ dveře se otevřely a vstoupil Pája. „Ahoj, co děláš? Můžu na chvilku popovídat?“ „Jasně, pojď se posadit, zrovna jsem si představovala, jak se mi tady strašně líbí a jak Vás mám moc ráda. Hlavně tebe, opravdu moc děkuji. Vím, že děkuji každou chvilku, ale jsem v sedmým nebi. Tohle pro mě bylo ještě před týdnem snem, a teď….je to skutečnost.“ Byla to pravda, pokaždé když jsem měla na ulici nějakou chvilku, tak jsem si sedla a přemýšlela o tom, jak by se žilo v tom přepychovým a krásným domě, co stál naproti mně.
„Andreo, ty víš, že jsme to udělali rádi. Opravdu nemáš za co děkovat. Jo a něco jsem ti přinesl, ve staré skříni jsem našel po sestře tohohle medvídka. Na, vezmi si ho. Je ode mě, ze sourozenecké lásky.“ podal mi starého, ale roztomilého medvěda a objal mě. Cítila jsem, že jeho láska mi dává do srdce pocit bezpečí. Pořád jsem měla však výčitky. Nemohla jsem se jich zbavit. Milovala jsem ty lidi, ale říkala jsem si, že se brzo sbalím a odejdu.
Jako každé ráno jsem se loučila s panem a paní Hermannovými, kteří odjížděli do práce, dříve než jsme my s Pájou odcházeli do školy. Šla jsem zpět do pokoje, kde jsem vzala školní tašku a sešla dolu do kuchyně. Pája už připravil snídani, byl to vynikající kuchař. Uměl v kuchyni vyrobit snad úplně všechno. Naučila ho to máma. To aby se v životě neztratil.
Položil přede mě chleba s medem a horkou čokoládu. „Dík…“ neměla jsem náladu na další věty, včera jsem se rozhodla, že už jim nebudu na obtíž a že řeknu Pájovi o mém odchodu zpět na ulici. Vím, že s tím nebude souhlasit, ale zadržovat mě nemůže.
„Pájo…něco ti chci říct…“ začala jsem nerozhodně, ale věděla jsem, že mu to teď řeknu. „Copak… ? Co se stalo? Nevycházíš s mámou nebo bys potřebovala něco dokoupit? Jen řekni, vždyť víš, že všechno zařídím. Tak co?“ bylo to tak směšný ty jeho domněnky, že jsem se malinko usmála. Ale hned jsem zase nasadila výraz zmučeného zvířete, které potřebuje pustit z klece. „Víš, já chci odejít. Nebudu Vám tady už zaclánět. Vezmu si svoje věci a vydám se někam, kde mě vezmou a budu pracovat, abych si vydělala na nějaké živobytí. Už jsem si sbalila a odpoledne se vydám na cestu.“ Pája nevěřil vlastním uším. Jen na mě koukal a vnímal slova, které pro něj znamenala ztrátu nejlepší kamarádky a dá se říct, že i sestry. „To nemyslíš vážně, že ne? Nechci abys odešla. Nikdo nechce abys odešla. Já tě nepustím. Zůstaneš tady ať se ti to líbí nebo ne.“ Zírala jsem na to, co řekl. Vím, že mě nechce pustit, ale nemůže mi bránit odejít.
Nastalo hrobové ticho, dívali jsme se na sebe a oba jsme byli rozrušení z toho, co ten druhý řekl. Pája vypadal jako by to myslel vážně a jako bych byla jeho největší láska v životě, kterou nepustí ani na krok z domu. Já asi vypadala jako vážná a zamyšlená dívka, co se pitomě rozhodla opustit dům skvělých lidí, co jí pomohli v životě překonat tu nejhorší životní situaci, když se ocitla na ulici.
Po chvíli zavrzaly parkety, to Pája udělal pár kroků dopředu. Uviděla jsem stín, co vytvářelo ranní slunce, dopadal přímo na Páji obličej. Vypadal tak smutně, že jsem si říkala, že jsem mu to neměla sdělovat. Smutný hoch, který najednou rázně vykročil ke mně a objal mě. Neměla jsem tušení co se stane. Jestli mě vůbec pustí nebo jestli mi řekne, abych si šla kam chci. On udělal ale úplně něco jiného. Jak to bývá v těch romantických hrách, dal mi pramínek vlasů z obličeje a něžně mě políbil, jednou, dvakrát, …trvalo to věčnost. Nebyla jsem schopná zastavit. Uvědomila jsem si, že toho člověka miluji. A on miluje mě. Byli jsme jako jeden člověk. Líbali jsme se do nekonečna, bylo to nádherný. Když naše doteky rtů skončili a oba jsme se na sebe podívali, zjistila jsem, že tenhle člověk je jediná osoba, které budu v životě věřit, a že ztratit ji, by bylo nadmíru nešťastné.
„Zůstanu…“ řekla jsem najednou a ani nevím proč, ale začala jsem se smát. Pája se na mě taky usmál a řekl osudovou větu, která mi do dnešní doby leží v hlavě: „ Miluji Tě!“ … jej, v tu chvíli jsem ho políbila a řekla to samé, jelikož to byla pravda. Milovali jsme se a bez sebe jsme nedali ani ránu…
Dneska je to přesně rok, co v tomto domě bydlím, bez týdne je to rok co s Pájou chodím a miluji ho a měsíc, co jsme společně nastoupili na kuchařskou školu… Nikdy si nebudu vyčítat, že jsem to tenkrát Pájovi řekla, jelikož bez toho by mi nemohl říct, že mě miluje.
S věnování všem, co mě mají rádi a věří mi… Klára